SEMLER RESIDENCE | ADOLF LOOS

KAŽDÝ SEDÍ POHODLNĚ V JINÉM KŘESLE

Jeden z méně známých principů, kterého se při zařizování interiérů držel architekt Adolf Loos. Proto v hlavních společenských pokojích jeho bytů a domů najdete vedle sebe často velmi rozdílný sedací nábytek, který však spolu utváří harmonický celek. Právě tak, jako se dokonale doplňuje společnost rozdílných lidí. Odlišně tvarovaná i čalouněná křesla stojí také v hlavní obytné hale rezidence Jany a Oskara Semlerových v Plzni.

Slovo rezidence zde nejlépe vystihuje objekt, který pro manželský pár významných plzeňských průmyslníků a jejich tři syny navrhl Adolf Loos na počátku třicátých let a jeho realizaci následně fenomenálně provedl architekt Heinrich Kulka. Stavba z let 1933–34 je totiž vilou uvnitř bytového domu. A současně Loosovou poslední prací. 

Vnější vzhled domu nepřipadal Adolfu Loosovi nikdy nijak podstatný. Jeho majitelé žili uvnitř a to, co si o budově myslí kolemjdoucí, je moderně smýšlejícímu člověku zcela jedno. Fasáda tak architektovi jednoduše sloužila k tomu, aby se pokoje nerozsypaly po ulici. Zásadní bylo vnitřní provedení a uspořádání, které obyvatele obklopovalo a tvořilo jejich svět. Co je navenek, nevypovídá o ničem. Co se skrývá uvnitř, je zásadní. Proto v případě Loose nikdy pohledem zvenčí neodhadnete, jak vnitřní prostor domu vlastně vypadá. Jeho práce tak zrcadlí osobnosti lidíi víc, než je na první pohled zřejmé. V západočeské metropoli Plzni to platí pro všechny byty a domy, které zde Adolf Loos v první čtvrtině dvacátého století vytvořil. A právě v Plzni se hned po Vídni nachází největší dochovaný počet výjimečných interiérů tohoto architekta.

Semlerova rezidence, poslední a zároveň největší z  nich, nás nyní vítá po mimořádně precizní (a drahé), deset let trvající, rekonstrukci. Vstupme do domu, který v sobě stejně jako Müllerova a Winternitzova vila ukývá slavný Raumplan.

MOMENT PŘEKVAPENÍ POPRVÉ. A PODRUHÉ.

Fasáda domu na Klatovské ulici nenaznačuje nic. Na nárožní parcele stojí samostatná třípatrová budova s původní břízolitovou fasádou a za zelenými okny tušíte řady bytů. V polovině domu to tak skutečně je. Ta druhá ukrývá rezidenci rozprostřenou na šesti podlažích. Pět z nich zabírá reprezentační část, tvořená Loosovým oblíbeným konceptem, takzvaným Raumplanem. Tím je vzájemné propojení více podlaží různých úrovní do jednoho obytného celku. V šestém, soukromém, patře jsou ložnice a pokoje dětí. Vstupy má byt Semlerových dva. Z druhého patra společného domovního schodiště vcházela rodina rovnou do privátní části s ložnicemi. A ano, z pohledu Raumplanu je to již šesté podlaží. Nesnažte se v tom vyznat, pokud nemáte před sebou rozloženy stavební plány. Hosté vcházeli reprezentačním vchodem z úrovně zahrady. Ten je, jako u dalších Loosových domů, nízký a nenápadný. Za ním následuje stejně nízká a decentní malá hala. Host je tak následně ohromen dojmem rozlehlého a naprosto nečekaného hlavního sálu, do kterého vás z haly zavede úzké lomené schodiště. Stejný pocit němého úžasu nad nápadem a vzhledem zažijete i v Müllerově vile. Ocitáme se v samém srdci Semlerovy rezidence. Na téměř padesáti metrech přepychové makasarové podlahy a také uprostřed Loosových myšlenek o bydlení. Odlišná křesla nás už nepřekvapí, dojem absolutního luxusu možná ano. Jak to tedy je s ostrými výroky jeho článků, jako Ornament a zločin? Jak to onen průkopník minimalismu myslel s tvrzením, že moderní člověk nevynaloží ani cent navíc bezúčelně? Nestojí snad kubík makasaru milión? Loos se možná obtížně chápe na papíře. Ale jen co chvíli pobýváte uprostřed jeho práce, je vše jasné. Cítíte se dokonale. Onou opovrhovanou bezúčelností a nenáviděným ornamentem byla tvorba pro tvorbu. Výroba ozdob. K čemu dvojramenné schodiště? Dostane vás do poschodí lépe? Musejí balkon podpírat sochy labutí, aby plnil svou funkci? V Loosově interiéru není nic zbytečného. Za vším je jasný účel a promyšlená funkce. A ano, je to krásné. O krásu totiž vždy šlo. Ovšem v její základní podobě. To, co tedy interiér zdobí, je sama dokonalost použitého materiálu. Stačí jej odhalit a použít. Stěny obytné haly tak dekorují vyleštěné plochy severské břízy. Na galerii se mezi červenými stropními trámy leskne plátkové zlato. Obřími okny, z nichž jedno je i jakýmsi miniaturním skleníkem, proniká množství světla. Ale nevidíte jimi ven. Další z oblíbených prvků architekta, který v pohledu na ulici nespatřoval nic zajímavého a důležitého. Jeho snaha obrátit pozornost k životu a k lidem uvnitř se tak i zde promítá do neprůhledných skel nebo průsvitných hedvábných záclon, které napodobují japonské paravány. Měkké světlo a ticho jen umocňují výsledný dojem. Klavír, americký bar,  separátní zákoutí s podsvícenou onyxovou stěnou a nad tím vším se vznáší geometrický křišťálový lustr. Pár schodů pokrytých měkkým kobercem barvy mechu nás dělí od nádherné osmiboké jídelny obložené mahagonem. Záchrana těchto desek je mistrovským dílem restaurátorů. S jídelnou sousedí zimní zahrada a o úroveň výše galerie s knihovnami a oddělenými koutky pro dialog u kávy. Vertikálně stranou těchto místností probíhají na tehdejší dobu nejmodernější a pochopitelně striktně funkční technické prostory. Rozlehlou kuchyni, ve které najdeme i poličky na nahřívání čajových šálků, technické místnosti a pokoje pro personál, spojuje modré kovové schodiště inspirované zaoceánskými parníky a servisní výtah na jídlo, který propojuje celý dům od suterénu po rodinné patro.

Úzká proluka v naleštěném dřevěném obkladu galerie nás z obytné haly vede na malé schodiště a po něm do soukromého patra. Jasně žluté stěny obklopují prosvětlenou ústřední chodbu. Malý jídelní koutek sloužil překvapivě jako místo po snídaně rodiny, bez nutnosti opustit soukromé patro. Vodovodní kohoutek nad umyvadélkem vedle stolu přiváděl to, co dělá Plzeň Plzní, úžasně čistou vodu z artézských studní zdejšího pivovaru. Dva chlapecké pokoje jsou spartánsky skromné, jak bylo na tu dobu zvykem. Ložnice rodičů dekoruje dřevěné obložení v několika odstínech a ukrývá za sebou dveře do skříní, chodeb i trezorů. Malé postele, ze kterých na den služebnictvo uklízelo veškeré peřiny a jen praktický nábytek přivádějí pozornost obyvatel k podstatným věcem a mysl ke klidu. Rozměrná bílá koupelna s velkým oknem odráží jeden z hlavních trendů počátku dvacátého století. Hygiena, hygiena, hygiena. Zde ovšem v podání domyšleném do detailu. Proto vedle klasických umyvadel najdeme u okna ještě jedno vyšší, určené pro čištění zubů. Chromový sušák ručníků je zase jedním ramenem sveden za stěnu vany a udržuje v ní vodu stále teplou. A v koupelně naši prohlídku skončíme. Pokud máte po návštěvě tohoto jedinečného obytného prostoru něco čisté, bude to především mysl. 

 

SERVIS

Semlerova rezidence je veřejně přístupným objektem ve správě Západočeské galerie v Plzni. Cenný historický interiér byl po desítky let devastujícím způsobem využívaný, veřejnosti nepřístupný a celý objekt postupně podléhal zkáze. Smutnější část jeho příběhu začala v roce 1939, kdy je židovská rodina Semlerových nucena převést veškerý svůj majetek na nacisty a poté emigruje do Austrálie. Dům se dočkal precizní rekonstrukce až po roce 2012, kdy přešel do majetku Plzeňského kraje, který jej dal do správy Západočeské galerii. Ta naplánovala rozsáhlé rekonstrukce a restaurátorské práce ve třech etapách. Poslední a nejnáročnější etapa byla ukončena v loňském roce a od září je rezidence otevřena pro veřejnost.

Díky odborné práci, dokonalému řemeslu a dochovaným plánům i dobovým fotografiím můžeme dnes vidět objekt v původní podobě z doby, kdy zde žila rodina Semlerových. Významnou pomocí k hledání původní podoby domu přispěl i Will (Vilém) Semler, nejmladší ze synů majitelů domu, který zde prožil dospívání. Vše nejlepší k letošním stým narozeninám, Wille!

Semlerova rezidence. Klatovská třída 110. Plzeň. www.semler.cz