OSOBNÍ VYZVEDNUTÍ | 19.12. 10:00-17:30 | 20.12. 10:00-14:00 | 23.12. 10:00-15:00
ATELIÉR PRO DVA
V šikmých paprscích pozdně odpoledního slunce se pomalu vznášejí nepatrná zrnka sádrového prachu. Bývalý taneční sál, který stále lemuje balkón pro hudebníky s dřevěnou balustrádou, je plný ticha a soch. Velký ateliér, ve kterém společně tvoří Dana Bartoníčková a Martin Žák, přiléhá k domu, který oba sochaři objevili před třemi lety a dnes v něm žijí i tvoří. Stojí v obci Klučov, jejíž jméno znají jen lidé, kteří stačili zahlédnout rychle mizející nápis z rychlovlaku Pendolino, nebo ti, co zabloudili. Při pohledu z venku nás bílá prvorepubliková budova ničím nepřekvapuje. Stále vypadá jako venkovský hostinec, kde se k svačině podává tlačenka s cibulí a slivovice. O to monumentálnějším a vlastně až neskutečným dojmem působí ateliér, do kterého se vstupuje rozsáhlými prosklenými dveřmi, ze zeleně vymalovaného salónu obklíčeného podél stěn květinami a knihami. Bílá armáda Martinových soch v klasických pózách a často také životní velikosti je pozorována záplavou hlav zachmuřených mužů z mnoha okolních říms, piedestalů i prosklených skříní. Charakter práce Martina Žáka vás okamžitě unáší o sto let do historie a ještě hlouběji, až k antice. Zpět nás vrací tvorba jeho partnerky Dany Bartoníčkové, jejíž originální rukopis si zapamatujete stejně rychle, jako zamilujete. Figury, busty i obrazy tvoří svou vlastní technikou za pomoci vosku. Tento křehký a pro laika s uměním těžko spojitelný materiál, se kterým intenzivně pracuje i Martin, propojuje s betonem i kovem.
Oba umělci absolvovali (mimo jiné) pražskou AVU, kde se také poznali. Jejich první byt byl v Sochařské ulici a první rande na Valentýna, což poněkud zavání nedostatkem představivosti a sklony ke kýči. Skutečností je samozřejmě pravý opak a již díla, vytvořená každým z nich v rámci diplomové práce, na sebe strhla pozornost. Soubor soch, který při této příležitosti pod názvem "MY BODY MY BATTLEFIELD" představila Dana, se obratem prodal, rozdělený na dvě části, do dvou významných uměleckých sbírek. Vidět z ní můžete tu, kterou získala nadace rodiny Pudilových pro pražskou Kunsthalle. Ačkoli tvoří každý sám a jejich tvůrčí rukopis se významně liší, v současnosti se již ruku v ruce díla této sochařské dvojice na veřejnosti potkávají. Ať už jde o zastoupení v nejrozsáhlejší české sbírce manželů Kasperových, nebo o letošní letní společnou výstavu v prestižní Gočárově galerii v Pardubicích.
Nás Dana i Martin zasáhli hned několikrát. Ať už tím, že k dvojici umělců patří vtipný, objevný a nezaměnitelný rukopis spojený s naprosto novou tvůrčí technikou ženy, zatímco melancholická a křehká poezie klasických soch vzniká v rukách muže. Tím, že po úspěšných zahraničních stážích a výstavách včetně New Yorku, Pekingu, Berlína nebo Benátek se usadili v klidu tradičního českého venkova, a tím, co nám prostřednictvím své práce sdělili. Společně s týmem Pigmentarium strávili tento rok v rozhovorech při návštěvách ateliéru mnoho času. Jako poslední slova úvodu k fotografiím prací (autorem fotografií je nepřekvapivě multitalentovaná Dana) jsme vybrali střípky z našich dialogů, kterými si dílo můžete ještě více přiblížit.
Martin: Já miluji dva Daniny velkoformátové „obrazy“, které máme ve vstupní hale a na schodišti… jsou celkem monumentální a kvůli použité technologii i dost těžké. Ale je to něco, co nikde jinde na světě v galerii neuvidíte. Na tyto obrazy pak navazují další a další práce, kterými Dana neustále posouvá své hranice a hranice své tvorby, i když je dnes jasně identifikovatelná a komerčně úspěšná. Ale jí to nestačí. Do exteriéru bych pak jednoznačně vybral dvě poslední betonové tanečnice levitující na ocelových sukních.
Dana: Socha Herkula, monumentalní figura v sádře, byla na loňské společné výstavě v galerii Bold ústředním motivem ve spojení se srdcem od Terezy Štětinové. Ale srdcovou záležitostí pro mě jsou Martinovy malé sádrové skicy a kompozice balancující na hraně; ty jsou úplně delikátní. Skvěle vyznívají přelité v bronzu jako interiérové sochy pro sběratele, kteří se uměním rádi obklopují.
Martin: V českém kulturním kontextu, ale i světovém, se dnes téměř nenajde autor, který by vytvářel takovéto sochy… Ne technologicky. Způsob práce je velice podobný, liší se akorát finálními materiály. Celé spektrum současné sochařské scény přímo navazuje na druhou polovinu 20. století a pokud umělci pracují s figurou, podřizují formu době. Ta je rychlá a nezaměřuje se již tolik na duchovní stránku díla, jako spíš na myšlenku a rozvíjení hlubokých konceptů. Já se ovšem více pohybuji v osobní duchovní rovině díla. Nemám ambici zpracovávat témata, která za rok už v dnešním světě nebudou aktuální. Zaměřuji se na nadčasová témata, lidský vnitřní svět, naše příběhy a vlastnosti. Způsob práce s figurou je již pouze jasným vyústěním této ideologie.